Jiří Kovář

   O liliích se vždy hovořilo v superlativech. Jejich půvab i slavná minulost sahají až k starověkým obyvatelům žijícím v celém širokém okruhu Středomoří. Byla to právě bílá lilie, jež je opředena mnoha mýty, pověstmi i bájemi. Nacházíme o ní zmínky ve starých řeckých písemnostech. Vždy byla symbolem čistoty i nevinnosti a ve společenské symbolice představovala nejušlechtilejší vlastnosti člověka – čest, lásku, spravedlnost, statečnost, věrnost apod.

   Správně bychom ji česky měli nazývat lilie bělostná s latinským názvem Lilium candidum. Tato omamně vonící lilie se časem rozšířila hojně i do našich venkovských zahrádek. V českých zemích jsou pro ni vžité různé lidové názvy od obyčejné „kostelní lilie“ či „Josefské lilie“ až po „Madona lilie“ vycházející ze zasvěcení Panně Marii. Staří Řekové ji zasvětili bohyni krásy a lásky Afroditě. Podle antických pověstí došlo k mýtickému zrození lilií z přelomeného kopí, které vetkla krásná Iliona na hrob svého tragicky zabitého bratra. Kopí zapustilo kořeny, vykvetlo čistě bílou barvou nevinnosti a lilie započala svou pozemskou vegetaci. Jiné pověsti uvádějí, že zrod nastal z kapky mateřského mléka, která při kojení spadla na zem a změnila se v bělostnou lilii. Ze zbylých krůpějí mléka povstala na obloze mléčná dráha.

   Chcete-li lilii bělostnou na zahrádce úspěšně pěstovat, pak vězte, že vyžaduje výsluní se spíše těžší hlinitou a vápenitou zeminou bez rašeliny, avšak v plné síle s bohatými živinami. Také ji zasaďte stranou, odděleně od jiných lilií,  z důvodu prevence a eliminace pěstitelských komplikací. Na rozdíl od hybridních lilií ji sázíme velmi mělce, špička cibule má být jen 2 cm pod povrchem půdy. Jelikož je tato lilie stále u nás dost s oblibou pěstována, může být mylně považována za náš původní přírodní druh. Není tomu tak. Pravděpodobně pochází z Malé Asie, možná  odněkud ze severu Izraele. Do Čech se dostala přes středověké klášterní zahrady, kde byla úspěšně pěstována a časem se rozšířila až k venkovskému lidu.

   Pro dokreslení si připomeňme, že původní divoce rostoucí druhy lilií v české přírodě jsou pouze dva. První je Lilium martagon známější jako lilie zlatohlávek s drobnými nachově růžovými turbanovitými květy, vzácněji bílými. Druhá je Lilium bulbiferum s českými názvy buď lilie cibulkonosná či lilie pacibulkatá, která má vzpřímené oranžové květy. V paždí listů vytváří hojně malé zelené cibuličky, kterým se říká pacibulky. Oba druhy jsou zákonem chráněné.

   Pěstování šlechtěných hybridních lilií zaznamenalo v posledních desetiletích obrovský rozmach. Jejich popularita strmě stoupá vzhůru, vždyť lilie patří k nejkrásnějším květinám s ušlechtilým tvarem květenství i vybraných vůní. Dnešní barevné zahradní lilie mají dlouhou dobu kvetení a při širší skladbě sortimentu jednotlivé odrůdy nakvétají od konce května až do září. Nejvíce však kvetou v červenci. Cibule se přes zimu ponechávají v zemi. Nové moderní odrůdy tzv. orienpety, což jsou hybridy mezi orientálkami a čínskými hybridy, při dobré péči a po usazení na místě dorůstají až ke 3 m výšky a mívají terciární větvení se 40 květy. Taková lodyha potom kvete po celý měsíc i déle… Za všechny nádherné kultivary můžeme jmenovat vynikající klon pojmenovaný po legendárním americkém šlechtiteli lilií Leslie Woodriffovi. Vykvétá v kombinaci purpurově červené barvy s širším bílým lemem.

   Je potěšitelné, že hodnotné odrůdy lilií vyšlechtili i čeští liliáři. Nejlepší odrůdy byly pojmenovány a jsou registrovány v Mezinárodním registru lilií. Původních botanických lilií je asi sto druhů, hybridních lilií na osm tisíc odrůd. Jejich nároky jsou velmi odlišné. Zájemcům o pěstování, šlechtění i vystavování lilií lze doporučit, aby se přihlásili do specializované základní organizace ČZS MARTAGON Praha, kde získají o liliích všechny potřebné informace.